Dědičnost kvantitativních znaků:

Je mnohem složitější, než dědičnost znaků kvalitativních. Na vzniku znaku se podílí více genů malého účinku a nezanedbatelný vliv zde má i vnější prostředí (potrava, světlo, teplota...) - odpovídá tedy multifaktoriální dědičnosti - viz níže. Alely buď mohou mít podíl na základní hodnotě znaku (neutrální alely), nebo tuto základní hodnotu nějakým způsobem upravují (aktivní alely). Pro přenos těchto alel opět platí pravidla monohybridismu. Projev znaku v generaci vyjadřuje Gaussova křivka. Průměrné hodnoty tudíž mají v populaci největší procento zastoupení, jedinců s extrémními hodnotami (ať již nízkými či vysokými) je mnohem méně. Mezi takovéto znaky, patří například výška jedince či průměrná hodnota krevního tlaku.

Obrázek 1 - Křivka znázorňující Gaussovo (též normální) rozložení.

Polygenní a multifaktoriální dědičnost

V předchozím odstavci jsme se věnovali obecně dědičnosti kvantitativních znaků. Tato dědičnost může být polygenní či multifaktoriální. Oba tyto typy dědičnosti se významně liší od monogenního typu dědičnosti (kterému se věnujeme výše, v odstavcích věnovaných dědičnosti kvalitativních znaků). Rozdíl mezi pojmy polygenní a multifaktoriální dědičnost se leckdy stírá a považují se za synonyma. Ne ní to však zcela pravda. Zatímco polygenní dědičnost odkazuje na typ dědičnosti podmíněný pouze více geny, u multifaktoriální dědičnosti se zásadním způsobem uplatňují i vlivy prostředí, které pak "dotvoří" finální podobu znaku. Správně pak můžeme mluvit například o multifaktoriálním znaku s polygenní dědičností.

Celkovou podobu (variabilitu) fenotypu je možné označit jako V_P. Potom celková hodnota V_P je rovna (zjednodušeně):

V_P = V_G + V_E
kde V_G je proměnná představující genetickou variabilitu (vliv genetiky) a V_E je proměnná představující variabilitu prostředí (vliv prostředí).

Heritabilita čili dědivost znaků

Pro výzkum polygenní a multifaktoriální dědičnosti lidských dědičných znaků je obzvláště užitečné sledování dvojčat. Dizygotní dvojčata, vyrůstající ve stejném prostředí, nám podávají obrázek o tom, jak působí stejné vnější faktory na dva jedince s odlišným (byť mírně) genotypem. Naopak monozygotní dvojčata nám poskytují unikátní možnost hodnotit dva jedince se stejným genotypem. Pokud tato monozygotní dvojčata navíc vyrůstají každé v jiném prostředí, můžeme hodnotit vliv různého prostředí na jedince se stejným genotypem. Obecně hodnotíme konkordanci (shoda - oba jedinci mají sledovaný znak) nebo diskordanci (neshoda - jedno z dvojčat daný znak nemá) pro určitý znak. Porovnáváním těchto konkordancí či diskordancí můžeme zjistit, jaká je heritabilita sledovaného znaku.

Heritabilita neboli dědivost je hodnota, udávající, do jaké míry je hodnota znaků závislá na genotypu jedince a nakolik je konečná hodnota znaku výsledkem působení vnějších faktorů. Označení heritability je h².

Heritabilitu lze obecně vypočíst pomocí následujícího vzorce:
h² = V_G / V_P
kde V_G představuje variabilitu genotypu a V_P představuje variabilitu fenotypu.

Heritabilita pak může nabývat hodnot od 0 do 1, kdy h²=0 znamená, že fenotyp je zcela závislý na prostředí, a h²=1 znamená, že fenotyp je zcela závislý na genetické informaci.